Narodil se jako jedno jediné dítě do vcelku obyčejné křesťanské rodiny v Coloradu; byl vymodleným dítětem, jelikož se rodičům nedařilo počít po celých pět let a ačkoliv se narodil v den, kdy se má oslavovat láska, štěstí v ní mu, bohužel, naděleno nebylo. Již odmala se George projevil jako poměrně živelné dítě, co do všeho skákalo především po hlavě. Byl notoricky známým potížistou; pokud se mu někdo znelíbil, neměl problém si to s ním ručně vyříkat, a tak nebylo překvapivé, že během studií končil nejdřív téměř neustále v ředitelně a postupem času i v pasťácích. Proč to všechno? Rodiče mu vše odpouštěli a před ostatními jej neustále obhajovali - byl přeci jejich jediný chlapeček, který by tu s nimi bez Boží pomoci vůbec nemusel být! Dokud měl jejich krytí a tím pádem i schválení všeho, co prováděl, neměl důvod se sebou něco dělat - to ovšem platilo jen do momentu, kdy se s otcem škaredě pohádal. Georgovo chování přešlo meze v moment, kdy poslal oběť své šikany do nemocnice, a tak se mu snažil promluvit do duše, nicméně očekávání se nestřetlo s realitou; George jej poslal k šípku, zaprskal, že je otec na hovno, že jej nesnáší a toho večera utekl z domu. Když ovšem vychladl a vrátil se, našel dům prázdný - toho večera, co se vykradl pryč, za sebou nechal pootevřené dveře, čehož využil ozbrojený zloděj, jehož uprostřed vybělování domu načapali Georgovy rodiče. Než však na místo stihla dojet policie, byli oba mrtví a zloděj fuč.

Georgeovi nezbyl nikdo - žádné tetičky, strýcové, babičky či dědové, za kterými by šel, ovšem v době, kdy byl pryč, nabyl plnoletosti, a tak se musel postavit na nohy. Když najednou neměl rodiče za prdelí, zjistil, že svět funguje úplně jinak a domnělí kamarádi, co s ním chodívali šikanovat kdekoho, koho si zrovna vyhlédli, od něj rázem dali ruce pryč. Byla to snad tíha viny, co ho donutila poprvé navštívit toho nebohého kluka, který následkem jeho činů skončil v nemocnici s otřesem mozku, zlomenou nohou a třemi žebry k tomu. Byl v kómatu, ale George u něj náhle byl každý den a prostě si s ním povídal. Netušil, jestli ho slyší, ale byla to jeho jediná naděje - naděje že může být lepším člověkem. Jmenoval se Evan Moss a nebylo překvapivé, že si toho brzy všimli jeho rodiče. Přirozeně se zajímali, kdo je ten mladík, co náhle tráí tolik času u jejich syna, a tak jej jednoho večera pozvali k sobě domů na večeři - tam jim George vše vysvětlil a přestože tím na ně neudělal zrovna dobrý dojem, cenili si jeho upřímnosti. Měl štěstí - dalšího dne se Evan probral a navzdory tomu, že ho po probuzení čekal pěkný šok, George vše včas dal na pravou míru. Po prvotní nejistotě a pochopitelné skepsi si však ti dva začali rozumět, a tak mezi nimi vzniklo vskutku neočekávané přátelství. Snad to byl onen čin odpuštění, co George přiměl na sobě začít pracovat a vzchopit se.

I když ho ztráta rodičů tíží vlastně ještě dodnes, přestěhoval se do studentského spolubydlení v menším bytě a zděděný dům po rodičích za pomoci rodiny Mossovy využil na podnájmy. Tím si získal alespoň nějaký příjem a ve škole na konci svého studia získal stipendium. Mohl začít studovat na vysoké a zaměřit se tak plně na studijní život. Že se mu začalo konečně dařit? Ach, jistě, ovšem další rána osudu mu mířila přímo do klína; během studia se zamiloval a ačkoliv to bylo skoro jako vystřižené z nějakého románu, krátce po úspěšném absolvování všech studií (a zároveň i po svatbě) lásku jeho života surově rozdělil agresivní nádor slinivky. Přestože s ní zůstal až do úplného konce, cítil, že společně s ní odešel i kus jeho duše, a tak dal na radu Evana a zkusil začít znova - v El Paraisu.