Historie města začalo datovat již v roce 1883. Ovšem první stavební kámen byl položen až kolem roku 1946. Osud místa, které je dnes nazýváno El Paraiso, se začal psát jedním z mnoha pokusů Thomase Alvy Edisona. Ten využil svých znalostí elektrické energie k tomu, aby se spolu se svou ženou Mary Stilwell pokusil v roce 1883 posunout možnosti a schopnosti lidského organismu. Jejich pokus byl úspěšný, dokonce mnohem více než oba dva očekávali. Když se však během následujícího roku postupně dostavily všechny jeho “vedlejší efekty”, pár se rozdělil. Mary předstírala vlastní smrt a po dvou letech tajného kontaktu s Thomasem se vydala vlastní cestou, kdy se rozhodla pokračovat v Thomasových šlépějích sama a rozhodně si může hrdě zapsat další úspěchy než její manžel.

​

Změna lidského těla, chování i vědomí za účelem vědy, udělalo z Mary Stilwell Boha ve svém vlastním městě nebo světě? Otázkou zůstává, jak moc se tyto pokusy na samotné vědkyni podepsalo.

Díky úspěchu se život slečny Stilwell změnil od počátku. Jakožto první Elemer se dalších několik let pokoušela pokus svého manžela zopakovat - někdy více, někdy méně úspěšně. Nakonec však tímto způsobem získala několik sobě rovných partnerů, a protože hrát si na Boha jen tak nikoho neomrzí, pokračovala nově zformovaná skupinka Elemers, jak si začali říkat, v čele se samotnou Mary, v nejrůznějších experimentech.

 

Jejich prvním cílem bylo odstranit nedostatky, které první proces vytvořený Edisonem zanechával - potřebu jíst a pít. Dali tak vzniknout novému druhu tvorů přeměněných z lidí, která však měla svou novou, vlastní, slabinu: potřebu konzumovat krev, aby se udrželi naživu, zdraví a silní. Sangresi byli proto svými tvůrci opuštěni a ponecháni vlastnímu osudu.
Elemers se okamžitě a bez váhání posunuli k novému cíli - rozhodli se opustit zaměření na odstranění fyziologických potřeb organismu a zacílili se na rozšíření schopností samotné lidské mysli. Z této série více i méně humánních pokusů vznikla prozatím poslední skupina nových tvorů, časem nazývaná Hadiri. I Hadiri se však ukázali neochotní spolupracovat se svými stvořiteli tak, jak si Elemers představovali. Jejich temperament je téměř poslal na pospas osudu, stejně jako Sangresi.

Teprve ekonomická krize a ukončení 2. světové války dokázalo všechny tyto Neobyčejné svést zpět dohromady. Protože každý z nich se během uplynulé doby naučil využívat svých jedinečných darů a pracovat se slabinami, opustili postupně pozice tvůrců a stvořených a stali se rovnocennými partnery, i když vztahy mezi nimi byli více či méně napjaté. Využili svých jedinečných dovedností k tomu, aby dokázali získat rozlehlý pozemek v Panamě a v roce 1948 začali budovat konkurenci “městu, které nikdy nespí”. Přesně takové prostředí totiž vyhovuje všem jejich specifickým potřebám. Žádný z Neobyčejných nezůstal v okolním světě, kde se musel skrývat, a proto se téměř každý do jednoho vrátil, aby se stali součástí nového města. Kdo se nevrátil nebo odmítnul se vrátit, byl zabit, protože není přípustné, aby se tyto vědecké experimenty dostaly dál na světlo veřejnosti okolního světa a byly dále podrobovány výzkumu.

 

Čtyři důležité články vypracovaly smlouvu a následně ji podepsali – Mary Stilwell, Paola Sanchez, Evie Miles a čtvrtý důležitý podpis patří Royi Moritzovi, který sice s místem nesouhlasil, protože Mary Stilwell zbrojí přírodě, ale stále lepší, aby byli všichni Neobyčejní na jednom místě než roztroušeni po světě a loveni jako divoká zvěř. Smlouva je k dispozici k nahlédnutí v jejím znění a kopie vlastní každý z podepsaných.

Postupem času, kdy se město začalo rozvíjet a vyvíjet mnohem rychleji než okolní svět, se všichni jednoznačně shodli na tom, že je třeba uzavřít hranice města a téměř před světem skrýt vše, co bylo důležité, aby to ostatní světové velmoci nemohli použít proti sobě a stvořit tak další a konečnou válku. Nicméně svoji existenci jako takovou netajili. Do města se dá bez problémů dostat. Nejsou potřeba víza či povolení. Ven z El Paraisa je to těžší, ale stále jsou tu malé skulinky, které se dají obejít.

Díky pokročilé technologii je El Paraiso ochráněno před mapováním zvenčí a tak není možné ze vzduchu zjistit, jaká je přesná velikost města, počet obyvatel a co konkrétně se tu dá najít. Ovšem ve městě se k těmto informacím dá dostat bez problémů a místní vám o městě dokonce i rádi povypráví. Ven už se tyhle informace bohužel nedostanou. Co je v El Paraiso, to zůstane v El Paraiso. Samostatná fungující jednotka, která je závislá na okolním světa už minimálně, ale i tak město usilovně pracuje na tom, aby e dřív nebo později od okolního světa odprostila definitivně.

​

Součástí dohody, která byla uzavřena, bylo i několik klíčových omezení:

​​

• Elemers, Sangresi ani Hadiri nebudou vytvářet další svého druhu, pokud jim to nebude odsouhlaseno většinou aktuálních členů dané skupiny

• Každá ze skupin má právo na to si dle svých vlastních potřeb vytvářet mírně upravené lidské společníky

• Každá ze skupin bude ve městě ovládat jednu ze čtvrtí a jedno z hlavních odvětví průmyslu

• Jednotlivé čtvrti jsou přístupné všem bez ohledu, jaké vztahy mezi rasy panují, byť tu panují nepsaná pravidla, které každá přirozeně respektuje

Ve městě se nachází neutrální půda, ve které žijí nejchudší obyvatelé. Neutrální půdě vládnou zpravidla místní gangy, ale oficiálně jim nenáleží. Je tedy možné území stávajících čtvrtí rozšířit, pokud se k tomu kdokoliv rozhodne.

Další důležité milníky, které se odehrály najdete v časové ose, která je uvedena níže vedle interaktivní mapky.