Domov je tam, kde se narodíte a pro Amarisen to bylo právě město El Paraiso. Nikdy si nevyberete rodinu, vůbec pak už místo narození, kde ze své matky vykouknete na svět a očekáváte lásku. Navíc co můžete očekávat od matky, která trpí bipolární poruchou a otcem, který chlastá jako duha a chodí jen, když něco potřebuje. Snad jste neočekávali. že tento příběh bude jen o lásce a dobrým konci. Jistě matka byla nadšená, protože zrovna prožívala nejšťastnější chvilky ve svém okamžiku. Otec už střádal plány, jak sehnat peníze, aby mohl jít do nejbližší hospody a znovu se ožrat. Nicméně malá Am to zatím moc nechápala. Převážně žila jen s matkou. Otec byl pořád někde pryč a když přišel domů bylo to jen z důvodu toho, aby mu matka dala peníze. S matkou to ovšem taky nebylo úplně snadné. Střídali se jí nálady, jako počasí. Občas zažívala depresivní stavy, kdy na Am křičela a házela s věcmi.

Jindy byla úplně bez energie a dokázala prospat celý den. V tu chvíli vždycky byla Am zavřená ve svém pokoji a snažila se samu přesvědčit, že je to vlastně v pohodě. Trvalo to vždycky tak dva týdny, než přišel další stav a to Mánie. Při téhle fázi vždycky matka dokázala nespat i celý dny. Měla hodně energie, ale moc doma nebyla. Chodila na nejrůznější návštěvy, nebo třeba rozdávala peníze náhodným lidem, takže se i klidně stalo, že neměli na jídlo. Bylo to ještě horší, když se narodili Amarisen mladší sourozenci. Do malého bytu se sotva vešli a spíš se většinu času o ně starala Am.  Když byla Am větší chtěla, aby se její matka začala léčit, ale ona jí vždycky hnusně odbyla s tím, že nemocná vlastně vůbec není. Jednu výhodu to mělo, Am byla více samostatnější i když s penězi to bylo trochu složitější. Matka ale domů přinášela peníze. Am se nikdy neptala odkud ty peníze jsou radši je dobrý prostě nevědět. Vždycky když je matka přinesla tak je Am schovala. Nechtěla, aby je rozhazovala jen tak po ulici. Navíc to taky schovávala před otcem. Věřila tomu, že je tím takhle chrání i když si peníze mohli obstarat i jinak. Přeci jen teď byly trochu početnější rodina a nebylo to úplně jednoduché.  Am si na tenhle způsob života zvykla i když to značně odnášela její psychika.

Často když mohla prostě vypadla do parku, nebo někam do lesa, kde by mohla být sama. Kdyby si měla vybrat, kde bude žít zřejmě by to byla nějaká farma, kde by bylo hodně zvířat a žádný rušné místo. Malování a kreslení milovala. Její ale velká vášeň byla příroda a nejvíc zvířata. Od malička se chtěla stát veterinářkou a jednou mít svou vlastní kliniku, kde by mohla pomáhat raněním zvířátkům. Jak ubíhal čas Am si začala uvědomovat závažnost situace ohledně matky konkrétně to byl den Vánoc. Matka byla unavená a pořád opakovala, jak jí všechno mrzí. Měla to být poklidný den, kdy si děti rozbalují dárky a místo toho zachraňovali matce život. Prostě si řekla, že by bylo fajn na Vánoce v kuchyni si podřezat žíly. Nikdo tohle nečekal ani Am. Nečekala, že by matka pokusila vzít si svůj život. To byly její asi nejhorší Vánoce, co kdy měla. Když se matka dostala z nemocnice a z následné hospitalizace na psychiatrickém oddělení už to nebyla ona. Teda ano byla ale chovala se jinak. Odtažitě. Potom co matka odešla si Am myslela, že se vrátí tak, jako vždycky ale byl to jen omyl. Už nikdy se nevrátila. Od té doby se Am stará o své sourozence sama. Chtěla, aby měli nějaký život i když bez matky a normálního otce. Často jí byly kladené otázky, kde je jejich máma a Am nikdy nebyla schopná jim odpovědět. Nevěděla, kde je a jestli vůbec žije. Otec se stavil jen tehdy, když něco potřeboval  Am mu vždycky vyhověla. Naivně doufala, že se Otec aspoň bude starat ale to se nestalo.

Potřebovala si najít práci. Chtěla svým sourozencům dopřát to nejlepší, a tak se rozhodla se přestěhovat do taneční čtvrti. Bylo tam levnější ubytování, které si mohli dovolit, přestože tam bylo hodně hluku pořád to bylo lepší než neutrální část, kde nebylo moc bezpečno. Byt byl malý ale to jim muselo stačit. Pozdě v noci, když už sourozenci spali se Am rozhodla prozkoumat město. Byla zvědavá už od útlého věku, a tak jí nohy zavedli do jednoho z klubů. La Bomb.  Nikdy Am v klubu nebyla. Když viděla všechny ty barvy kolem byla z toho unešená. Všechno to svítilo a zářilo a pro Am to v tu chvíli bylo, jako šťastný sen. A tak se ptáček chytil do pasti. V tu noc tam narazila na podivného muže. Extravagantní oblečení, co měl na sobě doslova na něm zářilo a co víc měl růžové vlasy. Rozhodně ale neměla tušení, o koho se jedná. Věděla, že tohle město je zvláštní ale nikdy neměla možnost to poznat na vlastní oči. A tak se to stalo jeho slovíčkaření, alkohol a jistá míra drog z ní udělala dalšího pěšáka v pomyslné šachové hře. Am byla naivní a důvěřivá, proto byla snadným terčem. Dobrou zprávou ale bylo, že si díky tomu našla práci v botanické zahradě. Přírodu milovala, takže práci okamžitě vzala. Učení teď muselo jít stranou. Sourozenci měli přednost před jejím snem jen doufala, že nebudou mít geny rodičů a vyhne se jim to obloukem.